Pražský rodák Prof. Milan Šlechta patří k nejvýznamnějším českým varhanním virtuózům a pedagogům 20. století. Již při gymnaziálních studiích vynikal ve hře na klavír a tento nástroj mohl bez problémů studovat na konzervatoři. Po maturitě se však rozhodl pro varhany, vystudoval Pražskou konzervatoř a později nově založenou Akademii múzických umění jako jeden z posledních žáků prof. Bedřicha Antonína Wiedermanna. Vzhledem ke své vyspělé klavírní technice mohl velmi brzo interpretovat i nejobtížnější skladby varhanní literatury a zaměřoval se při koncertních vystoupeních především na ně. Jeho tempa na hranicích hratelnosti při naprosté srozumitelnosti notového textu byla pověstná. Určité jednostranné zaměření na virtuózitu však Prof. Šlechtovi brzy nedostačovalo a začal budovat cílevědomě svůj rozsáhlý repertoár, který obsahoval brzy veškerá základní díla varhanní literatury všech stylových období. K jeho láskám patřila francouzská hudba romantického období, především varhanní dílo Césara Francka, které dvakrát provedl souborně. Rád a často hrál také autory francouzského „symfonického stylu“ Widora, Vierna a Duprého, kteří v padesátých a šedesátých létech minulého století nebyli u nás příliš oceňováni a u kterých mohl jako jeden z mála tehdy uplatnit svoji brilantní virtuózní techniku. Další oblastí, které se intenzivně věnoval, byla česká soudobá varhanní tvorba, kde mu celá řada skladatelů vděčí za premiérová nastudování (Petr Eben: Nedělní hudba, Laudes a Okna, Jan Hanuš: Sonáta, Miloš Sokola, Jiří Dvořáček, Jiří Pauer a další.) K jeho největším výkonům patří také souborné provedení varhanního díla J. S. Bacha, i když ne zcela dokončené. Ke koncertům u nás se brzy připojila pozvání k vystoupením v zahraničí, při nichž procestoval prakticky celou Evropu. Zvlášť četné byly jeho koncerty v Itálii. Z mezinárodních varhanních festivalů můžeme jmenovat Florencii, Avignon, Stockholm, Oliwu, Prato, Melk, Merseburg, Millstadt, Sorö, opakovaně Pražské jaro, Olomouc nebo Košice.
Bylo proto logické, že byl už jako zralý umělec povolán v roce 1964 jako pedagog na hudební fakultu pražské AMU, kde působil později jako profesor a vedoucí varhanního oddělení a i po penzionování prakticky až do smrti v dubnu 1998. Celá plejáda žáků vzpomíná vděčně na jeho rozhled po varhanní literatuře a cenné pedagogické rady. Prof. Šlechta vždy sledoval, kde se v odborné literatuře u nás něčeho nedostává a snažil se tyto mezery doplnit vlastními teoretickými pracemi, k nimž patří jeho „Dějiny varhan a varhanní hudby“ a „Metodika varhanní hry“. Pracoval i jako umělecký spolupracovník při návrzích dispozic nových varhan např. u pražského Paláce kultury a dvou nástrojů v kostele sv. Kláry v Chebu.
V osobním styku byl klidný, věcný, odborně fundovaný, vždy s nadhledem, nikdy se nerozčiloval. Na podiu působil jako socha, ani se nepohnul a pod jeho rukama i v pedále zaznívaly nejobtížnější partie v podstatě nepatřičně – jako kdyby to bylo pouze nejlehčí cvičení pro začátečníky, což nám tehdejším studentům v padesátých letech způsobovalo komplexy všeho druhu a bezesné noci. Připomínáme-li si letos 85 let od jeho narození, musíme s velikou vděčností vzpomenout na vše, co pro svůj milovaný obor varhany jako interpret, pedagog a teoretik udělal.
Jan Hora
