Jedním z nejvýznamnějších českých varhaníků 20. století je prof. Dr. Jiří Ropek (1922-2005) a je logickým počinem, že právě k jeho poctě je uspořádán letošní Mezinárodní varhanní cyklus v bazilice sv. Jakuba, kde působil jako varhaník dlouhých 45 let.
Narodil se v Praze, ale rodina se často stěhovala, protože jeho otec byl armádním důstojníkem. Hudební nadání zdědil po matce, zdatné pianistce. Učil se na klavír a v 15 letech v Kroměříži přišel rozhodující impulz pro jeho další životní dráhu – setkání s varhanami. Sám o tom píše: „Být varhaníkem – to není náhoda. To je cesta, na kterou vás osud zákonitě přivedl.“ Po maturitě na gymnáziu ve válečném roce 1941 , kdy všechny vysoké školy byly zavřeny, začal studovat varhanní hru na Pražské konzervatoři u významného pedagoga prof. B. A. Wiedermanna, který vychoval celé generace českých varhaníků a pokračoval u něj na právě založené AMU. Zároveň také studoval na Karlově univerzitě 8 semestrů hudební vědu, kterou z politických důvodů nedokončil. Jako jeden z nejtalentovanějších Wiedermannových žáků působil Ropek 2 roky na AMU jako jeho asistent. V té době přebírá štafetu po prof. Wiedermannovi a jeho koncertech u sv. Jakuba, stává se varhaníkem baziliky a vystupuje na pravidelných nedělních varhanních hodinkách v rámci bohoslužeb přes čtyři desetiletí. Chrámová hudba u sv. Jakuba byla v dobách komunistické diktatury pojmem – díky varhanám prof. Ropka a sboru a orchestru řízeném Josefem Herclem. V těchto nelehkých dobách byly Ropkovy varhanní hodinky neopakovatelných duchovním zážitkem, které v poušti oficiální pseudokultury znamenaly významný počin v pražském uměleckém dění. Tyto hodinky navštěvovali nejen muzikanti a hudební nadšenci, ale i výtvarníci a literáti a celá kulturní Praha. Nelze dost docenit tuto jeho soustavnou činnost u sv. Jakuba, která přinášela na nejvyšší interpretační úrovni trvalé hodnoty. Jiří Ropek si tak vytvořil vlastní obecenstvo, které přeplňovalo jeho veřejné koncerty v koncertních sálech, když koncerty v kostelích nebyly komunistickou mocí povoleny. Bylo proto příznačné, že první povolený koncert v kostele po 17 letech zákazů v Praze v roce 1965 hrál právě Jiří Ropek u sv. Jakuba.
Ohlas jeho vystoupení byl mimořádný. Už v padesátých letech přišly nabídky na natáčení gramofonových desek, které jeho umění rozšířily i do ciziny. Jednou z prvních zemí, která se ozvala, byla Anglie, kam potom často zajížděl. Byl prvním českým varhaníkem, který koncertoval v Royal Festival Hall v Londýně a Velká Britanie se stala jeho srdci nejbližší. Proto si tak vážil pocty, kterou bylo v roce 1994 jmenování čestným členem Královské společnosti varhaníků – Royal College of Organists. Další zahraniční cesty ho vedly m.j. do Španělska, Holandska, Sev. Irska, Israele, Německa, Švýcarska, bývalého Sovětského svazu a vystoupil i v rámci předolympijského festivalu v Mexiku při příležitosti Olympijských her 1968.
Velmi úspěšná koncertní činnost způsobila, že Jiří Ropek byl povolán jako profesor varhanní hry na Pražskou konzervatoř. Byla to osobní iniciativa ředitele Dr. Václava Holzknechta, který se vahou své osobnosti zasadil, aby varhaník hrající v kostele, mohl zároveň vyučovat na konzervatoři, což v tehdejší době nebylo vůbec samozřejmé. Vyučoval tam dvacet let a i když s trochou nadneseného humoru tvrdil, že se necítí být pedagogem, celá řada jeho absolventů svědčí o opaku. Odnesli si od něj pocit, že hudba není jen úzký obor, ale vštípil jim vědomí souvislostí s výtvarným uměním, literaturou a kulturou vůbec. Způsobilo to jistě Ropkovo univerzální vzdělání a zájem o vše s kulturou související. Tím se dá vysvětlit, že jeho absolventi nepůsobí zdaleka jen jako varhaníci, ale je mezi nimi skladatel jazzové hudby, skladatel muzikálů, filmový scénárista, katolický kněz a dokonce i ministr.
Už od padesátých let minulého století se Ropek věnoval současně skladbě. Zde je nepopiratelný vliv B. A. Wiedermanna, kterého nazýval „pater spiritualis“ – varhanního virtuóza a skladatele – kombinace, která ze současného hudebního života stále více mizí. Celoživotní obdiv ke gregoriánskému chorálu a latinskému jazyku dal vzniknout řadě skladeb pro varhany sólo i v kombinaci s nástroji a vokálním dílům duchovního charakteru. Již jedna z prvních varhanních skladeb z roku 1956 Variace na Victimae Paschali Laudes je dodnes jeho kompozicí nejhranější a byla vydána tiskem v Anglii. Dále je autorem Toccaty a fugy, Toccaty, Partity na Adoro te devote, vesměs premiérovaných špičkovými anglickými a americkými varhaníky a sonát pro flétnu, trubku, hoboj a housle s varhanami. K rozsáhlejším vokálně-instrumentálním dílům patří Missa in C, Missa brevis, Te Deum, Pocta anonymovi a Vánoční fantasie.
Skromný a nenápadný svou povahou, vytvořil si vlastní osobitý interpretační styl. Obdivoval francouzskou romantickou a soudobou varhanní hudbu, kterou často hrával, ale blízký mu byl i neobarokní styl Paula Hindemitha. Zároveň byl věrným interpretem skladeb svého učitele B. A. Wiedermanna. Ve varhanním světě zanechal nesmazatelnou stopu.
Jan Hora
