je bezesporu nejvýraznějším varhanním umělcem 1. poloviny 20. století. Pocházel z rozvětvených hudebnických rodů Wiedermannů z Litovelska a Nákle a Krajsů z Lulče u Vyškova, kde láska k hudbě byla rodinnou tradicí.
Bedřich se narodil se 10. listopadu 1883 v Ivanovicích na Hané. Otec si brzy všiml jeho nadání a začal ho učit zpěvu, hře na housle a na klavír. V pěti letech začal hrát i na varhany a improvizovat. V roce 1895 se Wiedermannovi přestěhovali do Prahy a Bedřich se stal žákem klasického gymnázia v Žitné ulici, kde ho dějepis a zeměpis učil Alois Jirásek. Na gymnáziu se při hodinách nepovinného zpěvu sešel i se svým budoucím profesorem varhanní hry Josefem Kličkou. Po maturitě v roce 1903 Wiedermann krátce pracoval jako berní úředník v Kroměříži. Volba povolání nebyla pro něj jistě lehká. Být tenkrát profesionálním hudebníkem znamenalo mít nejistou existenci. V roce 1904 se rozhodl pro studium teologie v Olomouci. Věděl, že představení olomouckého semináře přejí hudbě. Často hrál na veřejných koncertech na klavír, zpíval ve sboru, hrál v kvartetu a zabýval se studiem staré hudby. Vynikl i jako zastupující varhaník a dirigent na dómě. V únoru 1908 však Wiedermann vystoupil ze semináře. Hned v březnu začal studovat na varhanním oddělení pražské konzervatoře, které absolvoval za necelého půldruhého roku. Poté byl přijat do výběrového skladatelského ročníku k Vítězslavu Novákovi. Po několika měsících, zřejmě z finančních důvodů, studium ukončil a začal pracovat jako dómský varhaník v Brně na Petrově. Ani ne za rok (1. 2. 1911) však nastoupil na uvolněné místo varhaníka v benediktinském opatství v pražských Emauzích. Při každodenním zpěvu gregoriánského chorálu a hodinek Wiedermann mnichy mistrovsky doprovázel. Díky bohatě disponovanému nástroji se naplno rozvinula jeho virtuozita, improvizační schopnosti a skladatelská práce. Záhy vznikly „emauzské hodinky“, což byly koncerty před bohoslužbami nebo po nich, na kterých Wiedermann hrál nejrůznější varhanní literaturu. Jeden z jeho žáků, Jiří Ropek, vzpomíná po mnoha letech na tyto nezapomenutelné chvíle takto: „Každý týden jsem se těšil na úterní večery. Nedočkavě jsem spěchal do emauzského chrámu na hostinu. Tam někde v přítmí vpravo nahoře na kruchtě za varhanním stolem seděl muž, který ji uchystal – hostinu vybraných nehmotných chodů. S posvátnou úctou jsem vzhlížel vzhůru, abych alespoň na okamžik spatřil toho podivuhodného člověka, který měl dar vzbuzovat svým uměním v posluchačích pocity, na něž se nezapomíná. Odcházel jsem ohromen. Možná, že můj obdiv tehdy byl poněkud naivní, ale s odstupem doby jsem poznal, že byl nejen nezasloužený, ale ještě nedostatečný.“
Koncem října 1917 Wiedermann Emauzy opustil a stal se ředitelem kůru v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně. Jeho emauzské koncerty však trvaly nadále, až do doby, kdy byl kostel za druhé světové války uzavřen. Roku 1919 skončil své působení i na karlínském kůru a věnoval se výlučně činnosti koncertní, skladatelské a pedagogické. Od ledna 1920 Wiedermann účinkoval na pravidelných nedělních varhanních matiné na nově postavených (1912) koncertních varhanách v Obecním domě. Koncerty měly velký úspěch a plnily celých třináct let důležitou úlohu v pražském hudebním životě. Jejich programy podávaly dokonalý přehled o světové varhanní tvorbě. Vedle toho Wiedermann koncertoval v celém tehdejším Československu. Jeho časté zahraniční zájezdy byly velkou propagací českého varhanního umění. Kritika oceňovala dokonalou techniku, citlivou hudebnost a neobyčejný smysl pro stavbu a barvitou registraci. V roce 1941 proběhla přestavba varhan v bazilice sv. Jakuba na Starém Městě pražském a na podzim tam Wiedermann zahájil svůj poslední velký cyklus varhanních koncertů, který trval i po válce.
Wiedermann byl také mimořádným pedagogem. Od března 1917 vyučoval na pražské konzervatoři. V roce 1920 se stal jejím řádným profesorem varhanní hry a setrval zde až do roku 1944. Poté byl jmenován na dva roky profesorem mistrovské školy a od roku 1946 učil varhanní hru na nově vzniklé Akademii múzických umění. Vychoval řadu varhaníků, z nichž jmenujme alespoň Jana Krajse, Václava Trojana, Alexandra Moyzese, Jána Cikkera, Josefa Černockého, Bedřicha Janáčka, Jiřího Ropka, Milana Šlechtu a Jiřího Reinbergera. Se svými studenty trávil i volný čas ve Velkých Opatovicích, kam rád a často jezdil. Je pozoruhodné, že při bohaté koncertní a pedagogické činnosti Wiedermann soustavně komponoval. Mezi přibližně 350 skladbami najdeme mše, písně duchovní i světské, sbory, kantáty, instrumentální a klavírní díla a především 85 varhanních skladeb. Pro nepřízeň minulé doby však zůstala většina z nich neznámá. Rukopisy i opisy obětavého přítele a vydavatele Josefa Miloty z Třebechovic pod Orebem jsou uloženy ve sbírkách Českého muzea hudby nebo v soukromém vlastnictví. Z iniciativy varhaníka Josefa Popelky vydal Český rozhlas v letech 2007 a 2010 Wiedermannovy varhanní skladby ve čtyřech svazcích. V současné době jeho tvorba vzbuzuje zájem i u mladé generace varhaníků.
Wiedermannův skladatelský styl lze charakterizovat jako pozdně romantický. U varhanních skladeb můžeme sledovat autorovu snahu o novou nástrojovou stylizaci, při častém užití tradičních forem i oblibě církevních tónin. Najdeme však i řadu skladeb drobnějšího charakteru, které jsou vyjádřením autorových nálad.
Asi od roku 1948 byl Wiedermann nemocen, až 5. listopadu 1951 zemřel. V den jeho šedesátých osmých narozenin se po pietním shromáždění v Rudolfinu konal pohřeb na vyšehradském hřbitově.
Letos, kdy uplyne 60. let od jeho úmrtí, je mu věnován 16. ročník Mezinárodního varhanního festivalu ve svatojakubské bazilice.
Paní Miluše Wiedermannová má zásluhu na tom, že v Praze-Stodůlkách nese jedna z ulic Wiedermannovo jméno.
Irena Chřibková
